Tak nám umřel Václav Pavel, paní Müllerová

"Milostpane, už to slyšeli? Umřel nám Václav Pavel!"
"A kterej, paní Müllerová? Pavly znám jen dva, Vašků spoustu, zrovna minulej tejden takovej ten šilhavej u hokyně Jouzový..."
"Ten, co byl prezidentem..."
"Tak to bude ten, co seděl tak dlouho na Hradě."
"To je von, prej bude dlouhej státní smutek a nějaký trachtace."
"Tak to se podívejme, paní Müllerová, jak se může človek mejlit, já jsem si myslel, že už je dávno po smrti."
"Milostpane, voni nesledujou vůbec noviny a televizi, dyť ještě nedávno natáčel nějakou komedii, ale nějak se mu to nepovedlo, aspoň tak o tom psali. Byl už takovej nemocnej a sešlej, měli ho onehdy vidět na fotkách s tím dalaljámou."
"Ale sleduju dění, paní Müllerová, noviny už nekupuju od doby, co mám plynový topení, ale u Fleků mají pořád puštěnou televizi. Ten dalajláma, toho znám, to je takovej ten holohlavej velebníček v oranžovým."
"Ale ne, milostpane, žádnej důstojnej pán, to je hroznej pohan odněkud z Tramtárie a vypadá jako nějakej Turek."
"Tak vida, paní Müllerová, jak takový spolky s pohanama můžou nešťastně skončit. Ještě že máme ty vánoce, že snad nebudeme muset truchlit tak dlouho."
"To se pletou, milostpane, prej to bude vohromnej funus, von měl spoustu kamarádů vod divadla a televize, tu už ani nepouštím. Ale na funus se možná podívat půjdu, prej tam bude mít proslov i knížepán Švarcenšvanc."
"Toho já dobře znám, to je takovej ten, jak mu říkají pako, jednou zašel i k nám do hospody a velel regimentu, kde sloužil hrobník Pepa, když se naposledy císařpán pohádal s bratrancem v Berlíně. U Fleků se vždycky smějou, když je v televizi, ale hrobník prej, že knížepán byl v mládí v Habeši lovit prasata a hrochy, a tam ho kousla moucha cece, a od tý doby skoro pořád spí a taky hodně mluví z cesty, chudák stará za to ani nemůže. Ale teď bude určitě pěkně mluvit, to voni mu předem daji něco na posilněnou, to se samo sebou rozumí."
"To určitě, protože prej měl ten Pavel velkou morální autoritu."
"Tím se nakazil až v poslední době?"
"To není žádná nemoc, vědí; prej že měl jako nějaký zásluhy."
"A jak se to projevovalo?"
"Copak nevíte, milostpane? Mluvil jako kniha a pořádal nějaký sešlosti."
"Takže něco jako mají podpůrnej spolek třeba vysloužilci s dřevěnou nohou?"
"Ale ne, to bylo často mezinárodní, i ten Turek v oranžovým tam bejval, a spousta takovejch divnejch lidí."
"Takže tam se nakazil tou morální autoritou?"
"To nevím, ale babka Halíková, co vařila uklízela v hospodě za kostelem..."
"Ta kulhavá, co jí Balabán omylem zakous toho ratlíka?"
"To je vona, prej znala Pavla ještě dřív, než se stal tím místodržícím, měli ho v hospodě rádi, byl to dobrej zákazník, ale o morální autoritě neví taky nic."
"Tak vy si myslíte, paní Müllerová, jako že nebyl nějak zasloužilej? Možná někde v mládí cedil krev za císaře pána a jeho rodinu... A máme jít zase podepisovat nějaký ty papíry, jako když pohřbívali posledního následníka v Rusku?"
"To už dneska není povinný, milostpane. Ale určitě prej to byl hrdina a všelicos po něm chtějí pojmenovat."
"Takovejch hrdinů už jsme zažili, paní Müllerová. A nebudou zase něco stavět na Letný?"
"Milostpane, vždyť vám říkám, že prej tohle je něco úplně jinýho, Pavel že byl skoro svatej a prej se zasloužil o stát."
"A kterej máte na mysli? Já mám, jak se říká, vyvinutej pozorovací talent, ale nemůžu se pořád na nějaký ty zásluhy upamatovat."
"Prej vo nich všichni vědí, říkaji v televizi, ale já taky nikoho takovýho neznám. To poznaji prej ale jen takový ty lepší lidi, pane Švejku."
"Tak to se mi ulevilo. To je těžká věc, někdo vám takhle umře a v televizi lžou ještě víc než obvykle. Víte, paní Müllerová, půjdu radši na růžek, tam televizi nemají."
"Ale dají si pozor, milostpane, leccos se kecne, prej už jednoho, co se o Pavlovi neuctivě vyjadřoval, sebrali, ale prej ho zase hned pustili, že dostal jen pokutu."